zdroj |
Tíha vesmíru
je psaná tak, aby zasáhla čtenářovo srdce. Nebojte se a pojďte se seznámit s
Libby Strousovou, která trpí nadváhou a Jackem, který má prosopagnosii. Dva
netypičtí hlavní hrdinové, kteří se učí, jak si věřit. Jsou to jedinci na
opačných koncích společenského žebříčku, kteří jsou si víc podobní, než by se
na první pohled mohlo zdát. Přes prvotní neshody je to k sobě přitahuje a
začínají si pomáhat přečkávat rány, které jim osud přinese.
Jack Masselin
je vtipný, charismatický, okouzlující a oblíbený. Nikdo netuší, že trpí
prosopagnosií neboli obličejovou slepotou, kvůli které nerozpoznává tváře lidí
– ani své rodiny. Všichni jsou pro něj absolutně cizí osoby. Ze všech sil se
snaží rozpoznávat jiným způsobem, například pomocí gest, chování, chůze nebo
hlasu. Poruchu bere jako handicap, kterého by ostatní mohli využít, a on se
nechce stát kořistí, proto dělá i věci, na které není příliš pyšný.
Snažím se představit si, jaký by to
asi bylo, kdyby všichni tady ve škole věděli, jak na tom jsem – klidně by ke
mně mohli nakráčet a něco mi ukrást nebo mi šlohnout auto, a potom by se mohli
vrátit a pomáhat mi hledat.
Libby
Stroutové umřela maminka, když byla ještě malá holčička, její svět se zhroutil
a svůj zármutek začala utápět v jídle. Jedla tak moc, až se nevešla do dveří a
stala se nejtlustší teenagerkou v Americe. Momentálně je po terapii a zhubla
více než 100 kg, po několika letech se chystá opět do školy. Bojí se toho, co
jí čeká. Na vlastní kůži zažila šikanu, záchvaty paniky, pohrdání a nenávistné
pohledy. Snaží se však vzniklé situace zvládat a nenechat se okolím rozhodit.
Příliš mnoho lidí v téhle místnosti si
myslí, že na velké věci nemají. Ale ty ne, Libby Stroutová. Ty ses nenarodila
pro malé věci. Ty ani nevíš, jak být malá! Nemáš to v sobě!
Tíha vesmíru
ukazuje, jací na sebe lidé dokáží být a jak se jeden k druhému chovají. Každý
umí soudit, pomlouvat nebo urážet, v dnešní době je umění chovat se k druhým
hezky. Kniha podává zprávu o tom, jak takové zlé řeči mohou na
druhé působit a jak se s nimi hlavní protagonisté vypořádávají. Jsou to opravdu
silné osobnosti, které bojují o své místo v životě a denně se musejí vyrovnávat
se svým údělem. Nemají to lehké, společnost jim hází klacky pod nohy, ale oni
se nevzdávají.
„Lidi jsou hnusný z nejrůznějších
důvodů. Někdy jsou prostě hnusný sami o sobě. A někdy jsou hnusný proto, že na
ně byli hnusný zase jiný lidi, a oni si to pak zase vybíjejí na ostatních, i
když si to třeba sami neuvědomujou. Někdy jsou hnusní, protože se bojí. A někdy
se rozhodnou, že budou na ostatní hnusný dřív, než budou ostatní hnusný na ně.“
Kniha je
složená z krátkých kapitol vyprávěných z pohledů dvou hlavních hrdinů – Jacka a
Libby, kteří se střídají ve vyprávění svých životů. Odhalujeme nejen
přítomnost, ale i minulé události, které ovlivnily jejich příběhy. Kapitoly
jsou rozděleny podle časových úseků a nechybí v nich ani dopisy nebo textové
zprávy.
Jennifer
Nivenová je americká autorka, která žije v Los Angeles. Od roku 2000 se naplno
věnuje psaní, zatím bylo ve Spojených státech amerických vydáno devět jejích
knih. Nejen v České republice se proslavila příběhem pro mládež Všechny malé
zázraky, který vyhrál v roce 2015 knihu roku v žánru young adult. V současné
době se řeší autorská práva, takže je možné, že se brzy dočkáme i filmového
zpracování. Když zrovna Nivenová nepracuje na své desáté knize, ráda jí
popcorn, navštěvuje knihkupectví, jí japonské jídlo, dívá se na Supernatural
nebo si hraje se svými kočkami.
Ukázka:
Bývaly časy, vlastně jen něco málo před dvěma roky, kdy jsem se na sebe nemohla ani podívat. Pokaždé jsme viděla jen vzteklý obličej Mosese Hunta, jak na mě přes celé hřiště ječí: Nikdo tě nebude mít rád, protože jsi tlustá! A taky tváře všech ostatních páťáků, které se dávají do smíchu. Seš tak tlustá, že zacláníš i měsíc! Běž domů, Špekatá, táhni do svýho pokoje… Dneska vidím – alespoň většinou – jen sama sebe: rozkošné šaty v barvě námořnické modři, tenisky, středně dlouhé hnědé vlasy.
Bývaly časy, vlastně jen něco málo před dvěma roky, kdy jsem se na sebe nemohla ani podívat. Pokaždé jsme viděla jen vzteklý obličej Mosese Hunta, jak na mě přes celé hřiště ječí: Nikdo tě nebude mít rád, protože jsi tlustá! A taky tváře všech ostatních páťáků, které se dávají do smíchu. Seš tak tlustá, že zacláníš i měsíc! Běž domů, Špekatá, táhni do svýho pokoje… Dneska vidím – alespoň většinou – jen sama sebe: rozkošné šaty v barvě námořnické modři, tenisky, středně dlouhé hnědé vlasy.
Hodnocení: 3,8/5
Recenze psaná pro Literární svět!
Knížka vypadá skvěle, snad si na ni najdu čas! :)
OdpovědětVymazatSnad se bude i líbit. :) Já jsem od knihy čekala trochu víc, než jsem dostala. Příběh mě nedojal tolik, jak jsem čekala, ale kniha se mi četla dobře a nenudila.
VymazatMoc pěkná recenze :) Na knihu se teprve chystám a docela i těším, protože všichni si ji chválí :) Snad mě taky pohltí a mile překvapí :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji. :) Přeji, ať patříš mezi ty, které příběh pohltí. :)
Vymazat