čtvrtek 3. května 2018

Když Vlci vládnou


Hrady z písku jsou debutem americké autorky Kayly Olsonové, která vytvořila dystopickou společnost, kterou rozdělila válka a sužují přírodní katastrofy. Jde o dobrodružné sci-fi v žánru young adult.

PŘEŽITÍ:
Není tak snadné jako nádech a výdech.
Není tak snadné jako kousat, žvýkat a polykat.
Není snadné.

Moc ve světě znenadání převzala velká organizovaná skupina lidí, kterým se přezdívá Vlci. Rozhodli se skoncovat s nadvládou zbohatlíků a část z nich zastřelili nebo uvěznili a nastěhovali se do jejich luxusních bytů. Hlavní hrdinka je zavřená v gulagu, kde se zbytkem ušetřených a zhýčkaných boháčů musí pracovat a kde je značně omezena jejich svoboda. Eden nemá, co ztratit - při převratu, přišla o rodinu i přítele, proto se rozhodne k riskantnímu kroku a hodlá z ostrova uprchnout. I přesto, že pláž hlídají vojáci se zbraněmi a po zemi se válí miny, které nemilosrdně trhají lidská těla. Eden se hodlá vydat hledat Útočiště, o kterém z hloubi duše věří, že existuje. Má to být ostrov, kde může být svobodná a žít v poklidu. Vše vsadí na nejistou kartu a vydá se na nebezpečnou plavbu za lepším životem.


U knihy musím vyzdvihnout obálku (pro mě bohužel byla na celé knize to nejlepší), která je opravdu zajímavě zpracovaná – už samotný název napovídá, že písek v příběhu hraje svoji roli a právě obálka je vytvořená tak, že když si na ní sáhnete, připomíná vám to samotnou strukturu písku, což je neotřelé.

„Musím něčemu věřit,“ opovážím se jí pohlédnout do očí. „A myslím, že ty taky. Nikdo neutíká s takovým odhodláním, pokud neví, za čím utíká.“

Musím přiznat, že začátek příběhu byl akční, napínavý a dobrodružný, bohužel každou další stránkou text ztrácel své kouzlo a závěr knihy velmi zaostával za nápaditým úvodem.  Děj totiž nabíral sci-fi prvky, které byly bohužel v mnohém matoucí a překombinované, až jsem se v ději začala ztrácet. Vše se hrozně rychle měnilo, aniž by bylo vše řádně dovysvětleno a působilo to chaoticky.

Hrady z písku jsou vyprávěny z pohledu hlavní hrdinky Eden a příběh se rozkládá na devadesáti čtyřech krátkých kapitolách. Knihu bych rozdělila na dvě části tu před ostrovem a pak tu probíhající na ostrově, která v lecčems může připomínat seriál Ztraceni.

„Eden.“ Jako ta zahrada, dodám v duchu, jak jsem vždycky říkávala předtím. Je to už dávno, co se mě někdo zeptal na jméno nebo se ho vůbec obtěžoval použít, takže jsem skoro zapomněla, jaké to je, cítit ho na jazyku.“

Kromě Eden a jejích společnic se v ději objevují i postavy, které se znenadání objeví a o kterých se pořádně nic nedozvíme. Autorka si opravdu nelámala hlavu s charaktery a žádného protagonistu jsme neměli šanci poznat do hloubky.  K postavám čtenář pravděpodobně nebude mít blízký vztah, na druhou stranu se o ně nebude bát, přestože jim mnohokrát půjde o život.

V chaotickém příběhu nechybí ani romantické momenty, které se mísí s momenty strachu. Setkáme se s mysteriózním a především smrtícím ostrovem, který skrývá mnohé pasti. A skupina dětí se snaží přežít všechny nástrahy, které na ně čekají nejen v podobě krvežíznivých brouků, otráveného mechu, halucinogenních rostlin, ale i nedostatku vody a přítomnosti nepřítele.

Nikdo mě nepřipravil na to, že naděje je tak těsně propletená s hrůzou.

Tenhle dystopický příběh vypráví o válce, revoluci a především o snaze přežít. Kniha je plná násilí, zloby, nespravedlnosti, tajemství, nebezpečí, nových technologií, zbraní, ale i touhy a naděje v lepší zítřky. Tahle kniha je až řekněme přeplněná nejrůznějšími tajemstvími a mnoha zvraty a to mi velmi ztěžovalo čtení, ke kterému jsem se musela mnohdy nutit.


Kayla Olsonová žije v Texasu a obvykle se nachází v bezprostřední blízkosti černé kávy, nejtemnější čokolády, Scrivener a armády zvýrazňovačů Sharpie. Autorce by v letošním roce měla v Americe vyjít nová kniha s názvem This Splintered Silence.

Ukázka:
Nepřítel spoustu let nosil roucho beránčí, než odhalil zuby a vyrazil po krvi. Otcové. Bratři. Barista, který vám denně připravoval latté, kluk od rybího pultu v místních potravinách, dívka ze Sephory, která vás naučila malovat si oční linky. Všichni, zdánlivě nepropojení, se jednoho dne změnili v mocnost. Po Nule všechno zapadlo do sebe: neonové letáčky přilepené ke sloupům vysokého vedení, hashtagy #vlcismecka, které všichni považovali za nějaký fandom, příspěvky, které lidi měli za nějaký přechodný módní trend. Znamení byla všude kolem nás, ale my byli tak zaujatí vlastními životy, že jsme je ignorovali. A právě v tom byl asi jejich význam.

Hodnocení: 2/5

Recenze psána pro Literární svět!

6 komentářů:

  1. Škoda, že tak slabé hodnocení. Ale obálka je krásná

    OdpovědětVymazat
  2. Povedená recenze :) Nad knihou uvažuji, zaujala mě už v angličtině protože mi obálka připomínala nějaké pěkné letní čtení :) A láká mě i ted, když vím o co v ní jde :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snad se ti bude líbit mnohem víc než mně. :D

      Vymazat
  3. Obálka mě v knihkupectví hned zaujala! Námět zní taky dobře, ale zdá se, že se autorce příběh v závěru moc nepovedl :/ Asi si knížku nechám ujít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě právě taky okamžitě zaujala obálka, po přečtení anotace jsem si řekla, že tuhle knihu musím mít, ale v závěru jsem byla dost zklamaná. Ale tobě se třeba může líbit. ;-)

      Vymazat