Hlavní hrdinka je Nina Esperanzová, která zažila nevýslovné
hrůzy, jako dívka byla unesena a zneužita, ale povedlo se jí utéct surovému
únosci. Rozhodla se změnit své jméno a stát se vyšetřovatelkou, aby
pronásledovala podobné zrůdy a zavřela je do vězení. Hrdinka je tvrdohlavá a
houževnatá bojovnice a dokázala se z malé vystrašené dívky stát tvrdou zvláštní
agentkou FBI. A to i přes velkou nepřízeň osudu, pěstounskou péči, své etnikum,
únos i těžké dětství. Nina má dodnes problém být součástí týmu, bojuje se svojí
přirozeností a má problém s důvěrou i komunikací. Skrývá se za obrannými zdmi,
jelikož jako malou ji nikdo nechtěl a tak neumí přijímat lásku.
Že prý hada nemůžeš vycvičit, ale můžeš ovlivnit a kultivovat některé jeho reakce, pokud ho správně motivuješ. Jeho mozek se opravit nedal, mohli jsme se ale pokusit vylepšit jeho chování.
Zvláštní agentka FBI Nina Guerrerová má na starosti nový
případ. Je nalezen mrtvý manželský pár i s novorozencem. Téměř vše nasvědčuje
tomu, že se jedná o sebevraždu manželky následující po vraždě svých blízkých.
Jedině Nině se místo činu zdá naaranžované a něco jí na případu nesedí. Nina
objevuje shodu s jinými vraždami, ve kterých je obětí matka, otec i dítě a kde
se viníkem stává žena. Vynořuje se 28 letý koloběh, kdy pachateli procházelo
mnoho hříchů. Dochází k otevírání starších případů, spojování skutečností i
jednotlivých databází, hledání pachatelových chyb i znovu prohledávání důkazů.
Kniha má skoro čtyři sta stran, ale stránky rychle ubíhají,
jelikož je celé dílo nabité akcí. Jednotlivé kapitoly jsou datované a nechybí
ani místo, kde se odehrávají. Hadí oči obsahují úryvky z minulosti hrdinky,
její těžké dětství v dětském domově i sirotčinci. Jako miminko byla vhozena do
popelnice a od té doby toužila být milovaná a aby se o ni někdo staral.
Ona si vybrala cestu slabosti, on si vybral sílu. Ona
usilovala o spravedlnost. On se rozhodl žádat od světa odplatu. Ona získala
slávu a obdiv, on zůstal neznámý. A přitom to tak nemělo být! To on měl být
slavný a obdivovaný. A tahle Bojovnice neměla vůbec existovat!
Je znát, že autorka byla zaměstnaná u policie, rozhodně ji
to při psaní velmi posloužilo. A ona tak mohla věrohodně mnohdy i z vlastní zkušenosti
popsat průběh vyšetřování, jeho postupy či metody k hledání pravdy. Využila
odborné znalosti, ale pomáhali ji experti z oboru vražd i profilovači zločinců,
jelikož profilování zde hraje důležitou roli.
Zajímavé jsou ukázky a kapitoly z pohledu samotného vraha,
který je ještě nebezpečnější, jelikož hodlá napravit své chyby. Jedná se o
sociopata a psychopata, který je vysoce inteligentní, narušený, bezohledný,
manipulativní, nemá výčitky svědomí, je emocionálně prázdný a umí se
přetvařovat. Dozvídáme se něco i o jeho minulosti.
„Co tím myslíte?“ nechápala Nina. „Událost, která člověka
navede na jinou trasu,“ vysvětlil Wade a doprovázel svá slova gesty ve vzduchu.
„Změna trajektorie. Událost, která kdyby se nestala, celý život toho člověka by
se odvíjel jinak.“
Tenhle nervy drásajícím thrillerem přináší další napínavé
vyšetřování. Tentokrát zaměřené na sériového vraha, který si své oběti vybírá
podle záhadného vzorce. Vraždí vždy ve stejné datum a to na přestupný rok, tedy
29.2.
Mně osobně se kniha velice dobře četla, jelikož byla stejně
jako první část neskutečně napínavá a dramatická. Jedná se o opravdu čtivý
příběh a nadupanou detektivní sérii. V ději se střídá a mísí minulost spolu se
současností. Děj se odehrává ve Virginii. Obsahuje i duchařskou legendu o
Llorně – odkaz na hispánskou kulturu. Kdy se žena zblázní, když přijde na
nevěru muže a pomstí se mu smrtí dětí a pak zabije sebe v některých verzích
ještě předtím manžela.
Ukázka:
„K vraždě v New Yorku došlo dvacátého devátého února.“
„Stejně jako ve Phoenixu.“ Nina se otočila k Wadeovi. „Proč by měl být
přestupný rok tak důležitý?“ Wade odložil pero a začal vypočítávat na prstech.
„Stejný typ obětí, stejný modus operandi – způsob smrti se liší, ale pokaždé se
snažil obvinit matku.“ „Podle otisku stejná velikost a značka bot,“ doplnil ho
Kent. „Stejné datum.“ „A ani v jednom případě nejsou na místě činu stopy po
vloupání,“ přidala se Brecková. „Vrah pokaždé vnikl do domu tak, že nikoho
neprobudil, a současně tam pro policii nezanechal skoro žádný důkaz, že tam
byl.“ Buxton přikývl. „Jsem ochotný souhlasit s tím, že ty dva případy
souvisejí.“ „Takže teď další otázka: existuje takových případů víc?“
Hodnocení: 4,6 /5
Velice děkuji nakladatelství Grada za poskytnutí recenzního
výtisku!
Žádné komentáře:
Okomentovat