Dej mi své jméno

Dej mi své jméno je další knihou v řadě v žánru LGBT, kterou jsem četla. Na tomhle žánru obdivuji, že je takový opravdový a na nic si nehraje. Je daleko osobnější a intimnější než jsem byla zvyklá u klasických románů pro mládež. Díky Dej mi své jméno spolu s hrdiny prožijete letní lásku, která má tu moc vám zlomit srdce. Životní příběh o jedné nevšední romanci.

Eliovi se obrání život vzhůru nohama, když potkává 24 letého studenta Olivera, který s ním a jeho rodinou hodlá strávit celé jméno. Oliver je vyrovnaný, uvolněný, vstřícný a každý si ho okamžitě oblíbil. Mnohem mladší Elio tápe ve svých citech a neví, co cítí ani jak ho letní host vlastně vnímá.

Potom přišlo to červencové nedělní odpoledne, kdy se náš dům najednou vyprázdnil a my v něm zůstali sami, moje vnitřnosti rozerval oheň.

Elio je nervózní, plachý, ale přesto se ze všech sil snaží zalíbit všemi oblíbenému Oliverovi. Ale zdá se, že jeho snahy nepadají na úrodnou půdu. Oliver je k němu odtažitý, nepřístupný, složitý a zdá se, že i lhostejný. Postupem času si hrdina všímá, že jeho první dojem nebyl nejspíš úplně správný. Jejich vzájemná přitažlivost se nedá upřít, zajímavé je jejich bojování s nevítanými city.

Dej mi své jméno je složený ze čtyř částí a netvoří ho žádné kapitoly, což byla další překvapivá věc na celé knize. Příběh je vyprávěn z pohledu 17 letého Elia, který si vylévá srdce.  Kniha je jedinečná nejen svojí cestovní velikostí, ale i barvou a především příběhem, který je opravdu otevřený a nahlédnete tak do nitra rozpolceného teenagera, ve kterém se probudili nečekaně silné emoce.

Oheň jako strach, jako panika, jako ještě jednu takovou minutu a umřu, jestli nezaklepe na dveře, ale byl bych raději, kdyby nezaklepal nikdy, než aby zaklepal teď.

První část knihy jsem hltala každé slovo, hlavní hrdina mi připadal roztomile nesmělí a vzájemné oťukávání s Oliverem mězaujlo . Bohužel druhá polovina knihy mi už tolik nesedla a začala jsem se ztrácet v Eliových pocitech.  V druhé části mi připomínal úplně jiného člověka. A další části byly opravdu bolavé, ale takový už je život.

V knize se setkáváme s rozpaky, nervozitou, strachem, chtíčem, odporem, studem, výčitkami a pochybnostmi. Jde o takový mix nejrůznějších pocitů a emocí, které se praly o pozornost v Eliotově těle. Hlavní hrdina je nevyzrálý a nejistý. Jeho myšlenkový pochody jsou opravdu „zvláštní“ a rychle se mění.

Oheň jako úpěnlivá prosba žadonící prosím, prosím, řekni mi, že se mýlím, řekni mi, že si to všechno jenom představuju, přece to tak nemůžeš mít i ty, a jestli ano, tak jsi ten nejkrutější člověk na světě.

Tenhle příběh je prostě netypický a rozhodně vás chytne za srdce. Nic podobného jsem nikdy nečetla, je to opravdu ryzí a silná zpověď mladého hrdiny. Jedná se o romantický příběh plný chtíče, nerozhodnosti, pečlivě ukrývaných citů projevovaných určitých osobním způsobem.

Opravdu netypicky zpracované dílo bez kapitol, které prakticky tvoří odstavce mapující hrdinovi pocity, pochybnosti, city a myšlenky. Zároveň dochází k rozebírání vztahů a osvětlování skutečnosti. Knihu vypráví mladý Elio, který se zaměřil na podání svědectví o jednom žhavém italském létě, ve kterém se potkává s charismatickým Oliverem.

Šlapal jsem vodu, snažil jsem se ani neutonout, ani neodplavat do bezpečí, jen zůstat na míst, protože právě tady leží pravda – i když jsem ji nemohl vyslovit, dokonce ani naznačit, přísahal bych, že je přímo tady.

Román o zakázané lásce plný italského slunce, chladivé vody, tenisu a jízdy na kole. Kniha v žánru young adult, která má určitě potenciál zaujmout i dospělé čtenáře. André Acimam sice píše o mládeži, která neví, co chce, ale zároveň tohle dílo psal vyzrálý autor a příběh má hloubku a melancholický nádech.

Po dočtení jsem si musela  okamžitě pustit film, abych porovnala dvě verze příběhu. Musím říct, že se zpracování filmařům opravdu povedlo a nedivím se, že získal tolik ocenění. Je to působivé dílo, jehož zakončení se mi líbilo více než v knize, protože to nebylo tak srdcervoucí. Filmoví diváci byli sice ochuzeni o určitou bolestivou část, ale přesto filmu nemohu absolutně nic vytknout, držel se předlohy a herecké výkony byly prvotřídní. Určitě stojí za zhlédnutí.

Ukázka:

Možná to ale začalo daleko později, než si myslím, a nemusel jsem si toho vůbec všimnout. Někoho spatříte, ale vlastně ho vůbec nevidíte, protože stojí v pozadí. Nebo si ho všimnete, ale nic vám nedojde, noc vás „netrkne“, a než si vůbec uvědomíte, že tam někdo je, nebo že vás něco trápí, těch šest týdnů, co máte k dispozici, už je skoro pryč a on buď odjel, nebo se k odjezdu chystá. Vy se pak snažíte vypořádat s něčím, co vám několik týdnů zrálo přímo pod nosem a co nese všechny znaky čehosi, co jste nuceni označit za chci. Jak mě to vůbec mohlo nenapadnout, ptáte se? Touhu přece poznám na první pohled – a přesto tentokrát zcela proklouzla.

Hodnocení: 4/5

Děkuji nakladatelství Slovart za poskytnutí recenzního výtisku!