Boj o místo v prestižním baletním souboru pokračuje, někdo zazáří a sny jiného budou ztraceny. Dílo je opět rozděleno na sezóny, tentokrát se vybírají představitelé pro Labutí jezero a především šťastlivce, kteří dostanou místo v souboru.
„Konečně mám všechno, o co jsem kdy v životě stála. O čem jsem snila. Ale nic z toho není takové, jak jsem si to představovala.
Příběh se odehrává v minulosti roku 1897 v deštivém Londýně. Dlouhou dobu je nejen v podsvětí klid a lovci duchů polevují a ztrácí obezřetnost. Ovšem hrdinové cítí, že se blíží něco děsivého a že jde jen o klid před bouří.
Jamesův děda byl mocný démon a čím dál častěji ho k sobě strhává do říše stínů a to i přes fakt, že se James snaží ze všech sil bojovat. Jeho sestra Lucy zase řeší problém, o kterém s nikým nemůže mluvit, skamarádila se totiž s milým duchem.
Nedovol těm, kdo nevidí pravdu, aby ti říkali, kdo jsi. Jsi plamen, který nelze uhasit. Jsi hvězda, která se neztratí. Jsi tím, kým jsi vždycky byl, a to stačí. Víc než stačí. Kdokoliv na tebe hledí a vidí temnotu, je slepý.
Když jsme byli ve
Skotsku, lidé mluvili o duchách tak, jak vy možná mluvíte o své svérázné
tetičce nebo o tom zvláštním dítěti od vás z ulice. Jako o něčem, co není úplně
běžné, ale rozhodně to existuje.
Hlavní hrdinku Cassidy pronásledují útrapy lidí, kteří zůstali uvězněni mezi životem a smrtí, pronásledují ji duchové. Překročila hranici mezi živými a mrtvými a vrátila se zpátky spolu s novým darem, umí procházet závojem a tím se jí odhalila nadpřirozená stránka světa.
Kniha je připodobňována k Vřískotu a Babadookovi. Na obalu se dokonce dočteme, že je to příběh pro milovníky Stephena Kinga. Jelikož jsem od autora zatím nic nečetla, nemohu soudit. Ale za mě je Prokletí Harrow Lake velice zajímavé dílo, z kterého mrazí. Navíc Kat Ellis zvolila nevšední spojení knihy pro mládež s prvky hororu.
„V Harrow Lake se v lidech projevuje to nejhorší. Vezmi si moji mámu,“ řekne Cora. „Tak nakonec dopadne každý, kdo tady žije. Dřív nebo později se to zlo ukáže. Přesně kvůli tomu se chci odsud dostat pryč hned, jak to bude možné. Dostanu se pryč dřív, než to do mě zatne drápy.“
Amelie byla vytržená ze svého starého života, s rodinou se přestěhovali do jiného města a ona byla nucena opustit své kamarády i milovaného přítele. Ocitá se v novém prostředí, má strach ze zapadnutí a neustále bojuje s nervozitou. Hlavní hrdinka je plachá, tichá, stydlivá, nesmělá a nemá ráda pozornost, ale kvůli muzice je odhodlaná vše překonat. Postupně se jí daří nejen v hodinách výchovy, ale brzy se i skamarádí.
Vše změní Reese Davies na první pohled okouzlující a pohledný hudebník, který Amelii okouzlí. Bohužel časem se odkrývá jeho temná stránka a to, že je sebestředný kluk, který si libuje v podkopávání sebevědomí druhých, rád ostatní shazuje, viní z nezdaru druhé a je odtažitý a zlý.
Co bolí víc – mučit se smutnými vzpomínkami, nebo těmi šťastnými? Každá kapitola se odehrává na jiném místě, prostě tam, kde hrdinka plakala například na zastávce autobusu, ve školní jídelně, v klubu, v hudebně nebo na mostě. Hrdinka se vrací po stopách vlastního příběhu a odhaluje, co bylo špatně na jejím vztahu. Jelikož absolutně nerozumí tomu, co se mezi nimi stalo.
Hlavní hrdince Lovise Lindegrenové se zhroutil svět. Po bolestném rozchodu se vrací zpět do rodné země a neví, co s životem. Po prarodičích zdědila dům i s pekařstvím. Jedná se o rodinný podnik, ale zároveň velký závazek. Pekárnu je potřeba zrekonstruovat, vymyslet plán a do toho všeho se zklamané ženě nechce a to i přes fakt, že ji pečení moc baví.
„Jaký pán, takový pes. Naprosto bez zábran a dělá si jen to, co se mu zachce.“ Já bych ostatně taky utekla, kdybych byla Reubenovým psem.
Mladá policistka je nečekaně zavražděna. Je zvláštní, že takto vycvičená a schopná žena se nechala zaskočit. Navíc se vůbec neozvala svému kolegovi a nepožádala o možnou pomoc. Nikdo netuší, po kom by na vlastní pěst mohla jít a tak podezření padne na drogového dealera, jelikož na tomto případu oficiálně pracovala. Ale něco na případu prostě nesedí.
„Musím si hned promluvit s rodiči té mladé ženy. Máš něco, čím bych je mohl uklidnit?“ „obávám se, že ne.“ Upřeně pohlédla na Floriana. „Neumřela rychle ani nemohu tvrdit, že by netrpěla.“ Juliiny prsty ukázala na četné flekaté otoky na kůži. „Smrt ale nepřijala nijak odevzdaně. Bránila se až do posledního dechu.“
40let soužití a 6 měsíců ticha aneb když dojdou slova.
Maggie a Frank vypráví svůj životní příběh. První polovina knihy je věnována Frankovi, který se vypovídává se svých chyb, a poté čteme v deníku Maggie, která zase sepsala svoje doznání. Každý člověk dělá chyby, nikdo není dokonalý. Tento román ukazuje zničující sílu viny.
„Nemůžu tě nechat jít. Tečka. Maggie, nemůžu bez tebe být. Opravdu, Maggie, nemůžu,“ šeptám a beru ji za ruku. „Je mi to líto. Nemůžeš mít ani tušen, jak strašně je mi to líto. Pamatuješ si, co byla první věc, kterou jsem ti kdy řekl, Mags? Pamatuješ? ,Omlouvám se.´ A víš, že jsem strávil posledních čtyřicet něco let přemýšlením nad tím, co jsem měl říct raději?
Fiona je autorka populárního cestovatelského blogu a výborná fotografka, která vyhrála soutěž. Ta ji zajistila na 14 dní mentora v Japonsku, který ji pomůže zorganizovat vlastní výstavu. Shodou okolností se jím stává úchvatný Gabriel Burnett, který ji před lety zlomil srdce. Uzavřená dívka během prohlídek zajímavých míst postupně znovu nachází ztracené sebevědomí. A její nadšení mění i samotného arogantního, sebestředného, znuděného cynika Gabriela.
V romantickém příběhu se střídají dva vypravěči. Fiona, která dříve žila v online světě a byla zavřená ve své bublině a sebelítosti. Nepomohli jí k tomu ani úzkostné stavy její matky, která se přehnaně bojí a je na dceři závislá. Fiona byla uzavřená před světem, zažila šikanu a neúspěch, ale nyní je rozhodnutá věnovat se tomu, co jí baví a zároveň zkoušet nové věci. A pak tu máme Gabriela, který je znuděný životem, ztratil zápal pro focení a nic ho netěší. Ze začátku Fionu přehlíží, nemá snahu ji učit, ale pak v něm probudí touhu.
„Blog mi pod rukama vyrostl… jako Alenka v říši divů. Původně jsem prostě navštěvovala místa, která mě zajímala, udělala jsem tam fotky a napsala o výletě článek na blog. Jenže pak mě lidé začali sledovat a PR společnosti mi najednou posílaly pozvánky na různá místa.
