Jsme všichni sněhové vločky?

Jsme všichni sněhové vločky? je young adult románem pro mládež, který vypráví o duševním zdraví a  psychických problémech.

Hlavní hrdinka sama sebe nenávidí, za to, že není normální a způsobuje ostatním starosti. Léky ani terapie na ní nezabírají, stále má své apatické stavy, kdy utíká před okolním světem. Hrdinka žije ve své bublině, nepouští k sobě vnější svět. Vadí ji všudypřítomný hluk, špatně se vypořádává se společností, trpí úzkostmi, výkyvy nálad, cítí se pod tlakem.  Má problém ráno vstát z postele, vidět sklenici z poloviny plnou. A tak užívá antidepresiva, je otupělá a dny se vlečou.

Díky neustále touze být zdravou, příčetnou a hlavně tou, která nebude ubližovat ostatním svým rozpoložením a chováním, se rozhodne kývnout na nabídku pobytového tábora, který slibuje zlepšení psychického stavu. A tak ve skupině mladých lidí s různými poruchami se snaží čelit svým vnitřním démonům, ale není to nic lehkého. Vidí svět jako krutý, odsuzující, sobecký.

Tenhle týden spočívaly moje volnočasové aktivity v tom, že jsem se schovávala pod dvěma dekami, jen abych neslyšela zvuky okolního světa, a zírala jsem na vlastní ruku tak dlouho, až jsem si nebyla jistá, jestli je skutečná, nebo ne.

Autorku Holly Bourne mám osobně ráda, píše knihy, které mají smysl, které poukazují na problémy doby. Navíc spojují čtenáře po celém světě. Brutálně upřímně píše o životě, zcela reálně a nezkresleně. Její feministická série Klub odložených holek by měla být povinnou četbou na školách.

Tentokrát se vrhla ještě na tenčí led a popsala vnitřní pochody hrdinky s duševní nemocí. Příběh je to surový a opravdový. Holly Bourne opět předvedla, že její díla jsou aktuální.

Sama autorka má na posledních stránkách poznámku, že každý jednotlivec by se měl snažit být laskavější a tím změnit svět. Lidé by se měli přijímat takoví, jací jsou a nechtít se změnit. Neměli bychom na sebe být tak tvrdí a přísní.

Všechno mě to zavalí. Tem hluk, nekonečný hluk venkovního světa, to, jak dorazili příbuzní, hudba linoucí se po schodech do mého pokoje, zvuky toho, jak se lidi baví, zatímco já v duchu ječím. Už jsem to nemohla vydržet.

Hrdinka se vyrovnává s těžkým osudem, bojuje sama se sebou i s nepochopením okolí. Žádná sluníčková romantická young adult,ale kniha, kde je v hlavní roli psychika, příčetnost a duševní zdraví. Takže příběh nemusí sednout každému. Já osobně jsem ze čtení měla melancholickou náladu, ale je důležité na problémy dnešní doby upozorňovat a ukazovat i tuhle stránku života čtenářům. 

Kniha s sebou opět přináší poselství. Odnést si z příběhu si čtenář může to, že bychom na sebe neměli být tak přísní. A zároveň být milejší i k okolí, prostě rozdávat laskavost.

Ukázka:

Mám pocit, jako by mi někdo sešil rty k sobě. Jenže když jí neodpovím, neodejde a nenechá mě na pokoji. A jediné, co teď chci, je mít od všeho pokoj. „Olive, prosím. Máme o tebe hrozný strach. Mluv se mnou.“ Zavřu oči, abych nabrala potřebnou energii a dokázala otevřít pusu. „Jen odpočívám.“ „Odpočíváš?“ Mluvení mě stojí spoustu úsilí. Ztěžka polknu. „Jo.“ Povzdech. Donutí mě otevřít oči. Vidím ji, jak si tiskne kořen nosu. Zase jsem ji zklamala. Zase jsem všechno zkazila. Jsem úplně k ničemu. Nenávidím lidi. Nenávidím, jak jsou úplně všude. Ale člověk, kterého nenávidím ze všeho nejvíc, jsem já sama.

Hodnocení: 3/5

Děkuji nakladatelství Slovart za poskytnutí recenzního výtisku!