Kouzlo všité do šatů

 Kouzlo všité do šatů aneb Pomocí jehly a nitě přináší nevěstám šťastné konce. Dočká se ho i ona? je ženský román, který sepsala americká autorka Barbara Davisová, která žije s manželem a kocourem v Rochesteru. Dříve byla výkonnou ředitelkou ve šperkařské společnosti, ale zatoužila po klidnějším zaměstnání a začala se naplno věnovat psaní knih, což byl její celoživotní sen. Nyní se může pyšnit několika úspěšnými romány.

"Sny jsou jako vlny na moři, miláčku. Musíš si počkat na tu správnou, na tu, která volá tvý jméno. A když na takovou narazíš, musíš se prostě sebrat, vyrazit a svést se na ní."

V ději se střídají dvě hlavní hrdinky Aurora Grantová a Soline Rousselová. Obě spojuje velká životní rána. Bojují s bezmocí, zoufalstvím a jsou raněně. Neustále se vrací k vzpomínkám a neví, jak se posunout dál a najít nový smysl života. Auroře se ztratil snoubenec, který odjel pomáhat do Súdánu. Byl unesen a už několik měsíců o něm nejsou žádné zprávy. Rory se v životě zasekla a jen truchlí. Jednoho dne při procházce objevuje tajemný dům, který ji na první pohled zaujme. Rozhodne se ho pronajmout a splnit si tak svůj sen o otevření galerie. Tak se seznamuje s majitelkou, která se nejprve nechce vzdát prostor, jelikož s nimi má spojenou řadu vzpomínek. Dříve zde měla svůj salon, který vyhořel a popálila si ruce a nemůže tak pokračovat ve své práci. Pomáhala jiným splnit jejich sny. Pochází totiž z rodiny obdařené dary - tzv. "tkalkyně kouzel", které vybraným nevěstám zajišťují štěstí na úkor sebe, jelikož všechno má svou daň. Postupně se dvě hrdinky spřátelí a Soline, která se stranila společnosti se postupně otevírá a podělí se o svůj tragický osud probíhající za druhé světové války, kdy přišla o matku a později i o svou životní lásku.

"Říkám, že lidé si vždycky najdou způsob, jak se křečovitě držet představ, díky nimž se svět zdá být hezčí, než ve skutečnosti je."

Od autorky jsem nedávno četla skvělou Poslední měsíční dívku s krásnou obálkou a tajuplnou anotací kombinující několik žánrů. Je to příběh o odpuštění, návratu domů, rodinných tajemství, osudových setkáních i naději. Chvílemi je to rodinné drama, pak historická fikce, detektivka, a nakonec do hry vstoupí magie a láska. Vše je čtivé, poutavé a neskutečně záhadné. Vůbec jsem netušila, že mě čtení tak zaujme. Nevím, jestli jsem něco podobného četla, ale kniha na mě přenesla neobvyklou atmosféru a byla protkaná mnoha krásnými citáty a slovy k zamyšlení. Dokázala dojmout i zahřát u srdce. Je to výjimečné čtení. A tak tomu je i u Kouzla všitého do šatů. Rozhodně se Barbara Davisová zařadila mezi mé oblíbené autorky. 

"Každá duše vytváří svou vlastní ozvěnu. Je to něco jako otisky prstů nebo vlastnoruční podpis, který prosákne do věcí kolem nás. Kým jsme. Kam patříme. Co máme vnést do světa."

Jedná se o citlivý a melancholický děj vyprávějící o životě, o promarněných šancí, o prázdnotě, o všudypřítomné tíze, ale i naději. Kouzlo všité do šatů kombinuje životní osudy dvou žen. Minulost se střídá s přítomností. Součástí díla jsou i dopisy a několik příběhů v příběhu, které chytí za srdce. Jedna část děje se odehrává ve Spojených  státech amerických v Bostonu a druhá se odehrává v Paříži za válečného období.

"Často si říkáme, že chceme znát pravdu, ale když se ji nakonec opravdu dozvíme, a není to to, co jsme očekávali, dali bychom všechno za to, abychom se mohli vrátit zpátky do chvíle čekání, kdy ještě existovala alespoň malinká jiskřička naděje."

Tohle dílo moc doporučuji - je to ženský román obohacený "magií". Tenhle milostný příběh je plný citátů a myšlenek k zamyšlení. Navíc jde o dojemné, intimní a poutavé čtení, ve kterém nechybí poslání, prázdnota, osamělost, víra ve šťastné konce, tradice i rodinné vztahy. Kniha se čte sama, několikrát mi dokonce ukápla slza, je to velmi smutný, ale zároveň citlivý příběh, ve kterém se řeší válka, rodinné vztahy, touhy, láska i sebelítost. Je toho prostě hodně a jedná se o moc povedený mix emocí a situací.

Ukázka:

Odjakživa jsem těžce nesla jakékoliv konce. Poslední tóny písně postupně se vytrácející do ticha. Zatahující se oponu po skončení divadelní hry. Poslední sněhovou vločku. Loučení. Tolik konců. Tolik loučení. Dnes už se všechny zdají být tak dávné, tak vzdálené, i přesto se mě jejich hromadná syrovost stále bytostně dotýká. Myslím, že jsem dneska měla příliš mnoho vína. Jsem kvůli němu mrzutější než obvykle. Nebo už mám za sebou prostě jen příliš mnoho života, příliš mnoho smutku - příliš mnoho ran na duši. Navzdory tomu se k nim cítím být zvláštním způsobem přitahovaná, má soukromá mapa jizev, která nevede ani nazpátek, ani vpřed. Snesla jsem krabici ze šatny zase dolů a položila ji na postel. Fyzicky není nijak těžká, ale vzpomínky uložené uvnitř v sobě ukrývají úplně jiný druh tíhy - takové, která člověku okupuje srdce.

Hodnocení: 4/5

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Grada!