Pas a pes

 Pas a pes je vtipný cestopis od českého dobrodruha Jakuba Kynčla, který se živí jako novinář. Je závislí na cestování a tak se s čtenáři dělí o zážitky ze svých výprav. Kynčl se snaží skloubit každodenní práci s dovolenou a v městnat do svých výletů, co nejvíce dobrodružství za co nejkratší dobu.

Tato publikace přináší takový rychlý průřez (rychlocestování) po nepříliš známých lokalitách. Společně s autorem navštívíme Kolumbii, Panamu, Kostariku a Nikaragui, Belize a Chile. Kynčl na svých cestách vyhledává zejména temnou turistiku, miluje praženou jihoamerickou kávu a japonské stařené hovězí. Je všestranným člověk. Živí se jako fotograf, novinář, gastrocestovatel i spisovatel. Navíc má doma manželku a syna.

„Asi se tam nebudeme ani muset koupat v moři, budeme mokří skrz na skrz, jen co vyjdeme z ubytka,“ říkám a ukazuji jí předpověď s dovětkem: „Rád bych ti řekl, že při koupání v Karibiku je průtrž mračen fuk, ale ten hurikán mohl úplně otočit vodu. Asi to tam strávíme v baru,“ nastiňuji ne zas až tak moc pesimistický výhled. „Ahaaaaa. A ta dobrá zpráva?“ zeptá se o poznání tišeji Táňa. „Máme tu na terase vířivku, takže tě tenhle problém nemusí další dva dny zajímat,“ odvětím.

Kolumbie je věnována Medellínu a autor sleduje stopy nechvalně proslulého Pabla Escobary, takže nechybí drogy, střelba, chudoba i nebezpečí. V Panamě prozkoumáváme džungli, průplav, starý německý jeřáb, jezera, ruiny, ale i centra a samozřejmě nesmí chybět káva.

Kostarika a Nikaragua nám nabídne cestování v páru. Kdy se k novým dobrodružství přidala i partnerka Táňa. Čtenáři se mohou těšit na krmení kolibříků, vypouštění motýlů, nóbl ubytování, termální prameny, vulkán, nečekané pronásledování, ale především zásnuby.

Ale jak už to tak bývá, lidé se otrkávají a zapomínají na smutnou historii některých míst až překvapivě rychle. Když se erupce ustálily a vulkán nevyvrhoval sopečné pumy, stala se z oblasti nebývale populární turistická atrakce. A protože Arenal soptil opravdu mimořádně dlouho, mnoho lidí si na jeho aktivitě postavilo živobytí.

Chile nabízí dechberoucí výhledy, gejzírové pole, plameňáky, přírodní rezervace, těžbu chilského ledku, tajemnou komunitu (osadu), problémy s nadmořskou výškou, ale především výlet na Velikonoční ostrovy a procházku kolem soch moai.

Belize je srdcová záležitost Jakuba Kynčla. K této zemi má speciální vztah. Byl zde již několikrát a tentokrát si s sebou vzal i kamarády, kterým dělal průvodce po mayských městech, ruinách, džunglích i jeskyni. Zajímavá byla především místní kuchyně a množství hmyzu a potvůrek, které donutili některé účastníci se po dovelené hlásit na oddělení tropických chorob.

Pas a pes je protkán řadou autorových fotek, které pro lepší představivost doplňují vypravování. Vybírána jsou zejména turisticky nepřeplněná místa. A jedná se jen o takové lehké přičuchnutí ke kultuře, památkám, zvyklostem či gastronomii. V žádném místě nezůstáváme nijak dlouho, ale neustále se přesouváme. Jedná se o lehké naťuknutí oblasti, jelikož autor mnohdy v zemi stráví jen pár dní či hodin.

„Mám jednu otázku, ale mám podmínku.“ „Anooo?“ „Nesmíš odpovědět ne.“ „O co jde? Já nechci v dešti pochodovat na sopku!“ Netuší, která bije. Fajn. „Nesmíš odpovědět ne.“ „Nooo, dobře, no.“ Částečně se potopím tak, abych se zvládal dotýkat kolenem dna, a nad hladinu vytáhnu ruku s velmi kvalitně vypraným prstýnkem. Snad v té vodě není něco, po čem zrezne zlato.

V díle nechybí tipy a ukázky nejrůznějších místních jídel a nápojů, kteří cestovatelé rádi ochutnávají. Jedná se o úplně jiné chutě, než jsme u nás zvyklý. Hobby autora je především ochutnávání místního medu. Každá kultura má jiné recepty.

V úplném závěru je úsek věnovaný Norii, což je psí slečna, kterou sám autor adoptoval až z Chile. Hned na první pohled se mu zalíbila a rozhodl se zdlouhavě zařídit její přesun, s kterým mu musel pomáhat místní kontakt. Tím začalo kolečko papírování, čipování a očkování. Přesto se Kynčl nenechal odradit a v roce 2019 si přivezl do Evropy vysněného psího parťáka. Vyprao doplňují fotky Norii, jak si například užívá český sníh. Takže nikdy nevíte, kde naleznete vaši spřízněnou duši, může to klidně být na druhém konci světa.

Ukázka:

„Tady na vás někde počkám, dál autem nemůžu,“ řekne španělsky řidič a já si na poslední chvíli zapamatovávám espézetku jeho vrakomobilu. „Tak jdeme do vody, ne?“ nadhodí Táňa a vydá se směrem k pláži. Když přijdeme blíže, začínám pozvolna znejišťovat. Odliv dává vyniknout neuvěřitelné špinavosti pláže, která je po týdenních svátcích v opravdu šíleném stavu, srovnatelném snad jen s tím, co jsem spatřil v Indii. S jednou jedinou výjimkou, Tam byli toulaví psi, kteří se potulovali po plážích, přátelští, nebo bojácní. Špatné zkušenosti s lidmi mohly zjevně za to, že tam člověka obíhali raději pořádným obloukem. Na tak ale tady. Prvního vrčení se dočkáte asi už po dvou minutách. Do toho všeho pláž nevoní zrovna vábně a člověk má vážně co dělat, aby při chůzi kličkoval mezi prázdnými lahvemi, obaly od jídla a jiným bordelem. „Tak to ne, na tohle kašlu,“ zaznívá poměrně rychle z úst Táni. „Nechceš se smočit aspoň pro forma? Když už jsme tady?“ zkouším ještě zvrátit nezvratitelné. „Tady by to skončilo v nejlepším případě ekzémem a v horším případě prokousnutou nohou. Já jdu,“ projevuje Táňa až nečekanou rozhodnost.

Hodnocení: 4,4/5

Velice děkuji nakladatelství Grada za poskytnutí recenzního výtisku!