Útočiště

Útočiště s podtitulem Jediná možnost, jak přežít, je uniknout je zdařilé a čtivé dílo od francouzského autora Jérôme Loubryho, které přináší nevšední čtenářský zážitek. Tajemný, děsivý příběh s tísnivou atmosférou skýtá mnohé zvraty.

Pařížská novinářka Sandrine je zvyklá trávit čas o samotě v izolaci. Ovšem kvůli dědictví po zesnulé babičce, kterou nikdy nepoznala, je nucena vycestovat na odlehlý ostrov. Na němž žijí již poslední starousedlíci. Sandrine postupně odkrývá dlouho střežená tajemství. Ostrov má temnou minulost, která postupně vyplouvá na povrch.

„Čas je relativní veličina.“

Sandrinina babička na ostrově strávila celý život a dokonce byla vychovatelkou na dětském táboře, v němž se postupně blížil neutuchající strach, z děsivé historky a ještě strašidelnější kresby zlé postavy, která prý děti v noci chodí navštěvovat. Útočiště dětí s poválečným traumatem se proměnilo v noční můru.

Autor má pozoruhodnou slovní zásobu i představivost. Dílo je propracované a rozhodně zaujme. Útočiště rozhodně není oddechovou knihou, ale originální skládačkou s mystickými, ale především psychologickými prvky. Autor vás naprosto odzbrojí a nebudete tušit, co je pravda a co lež.

„Všichni jsme tu jako připoutaní řetězem,“ pokračovala Francoise. „Všichni máme strach, i když si to nikdo nechce přiznat. Na tomhle ostrově se vyskytuje stvoření, které člověk jinde potkává jen v hrůzných snech. Ale tady je skutečné. Pozoruje nás ve dne v noci. Brání nám odsud odejít.

Čtení této pozoruhodné knihy byla jízda. Naprosto nepředvídatelný děj vás nenechá ani chvílí chladnými. Já osobně jsem nic podobně zamotaného a propleteného ještě nečetla. Autor si bravurně hraje se čtenáři a já se nestačila divit. Mě by ani ve snu nenapadlo, kolik toho v sobě kniha ukrývá. Čtenáři postupně pronikají do tajů díla.

Útočiště připomíná slupky od cibule, odkrývají se postupně další a další vrstvy. Originální vystavění příběhu několikrát šokuje. Kniha mi způsobila mrazení, husí kůži i nevěřícné zírání. V tomto mrazivém díle je toho ukryto opravdu mnoho.

„Víte, válka je pořád s náma. Je pořád tady,“ ukázal si prstem na pravý spánek. „Nepotřebuju, aby mi to ti hajzlíci připomínali tím, že mi budou čmárat po kravách. Každou noc spolu spíme. Válka je ta nejvěrnější družka. Když ji jednou potkáte, zůstanete spolu až do smrti…“

Dílo je inspirováno básní z roku 1782 nesoucí název Král duchů jejíž autorem je Goethe. Po světě vznikaly mnohé překlady a zároveň výklady, kterými se Loubry inspiroval. Útočiště přináší válku, hrůzy, halucinace, noční můry, strach, vyšetřování i lidskou mysl. Jde o melancholické, drsné vypravování, ve kterém straší v lesích samotný král duchů.

Nelze popsat, co vás při čtení čeká, ale tenhle nevšední zážitek rozhodně doporučuji. Psychologické dílo zaujme i náročnější čtenáře, ale i ty, kteří se rádi ponoří do zákoutí lidské mysli či rádi čtou nevšední příběhy, které překvapí.

Ukázka:

“Suzanne se rozhodla nenápadně vyzpovídat děti, u nichž se na stěně objevil Erlkönig. Nechtěla plašit ředitele, dokud se o tom sama nedozví něco víc. Vymyslela si několik záminek, jak se s dětmi octnout o samotě. Od jednoho po druhém se dozvěděla to samé: noční můry, únava, kresby. Nejvíc Suzanne udivila skutečnost, že všechny děti znaly pověst o králi duchů. Potvrdily jí, že se skutečně jedná o stvoření, které za nimi chodí, když spí. Další detail se objevil, když je požádala, aby jí popsaly, o čem se jim zdá. Zmateně jí popisovaly nástěnné hodiny plující v prostoru jako papírový drak zmítající se ve větru.

 Hodnocení: 4,9/5

Velice děkuji nakladatelství Grada za poskytnutí recenzního výtisku!