Kniha, která má téměř pět set stran je založena na
skutečných osudech a událostech a to je Dům na Riviéře působivější. V ději se
snoubí přítomnost roku 2015 odehrávající se ve Francii v Saint-Jean-Cap-Ferrat
a minulost od roku 1939-1944. Dům na Riviéře je rozdělen na třináct částí,
které uvozuje místo a rok, kde se konají.
„Z Německa a jeho nově nárokovaných území už všechny židovské umělce nebo ty, kteří nemalují přesně podle jeho představ, vyhnal, nebo se aspoň postaral o to, aby už nikdy nepracovali. On neničí jenom národy, ale i jejich umění a kulturu.“
Éliane Dufortová se stará o čtyři sestry. Studuje a pracuje
v Louvru a jejím je stát se malířkou. Jako rodina mají málo peněz, souží je
dluhy, musí rozprodávat majetek a často není ani na základní životní potřeby.
Nemůže se věnovat sobě ani svým snům, ale žije jen pro práce a domácí
povinnosti. Vše ještě přiostří postupně vznikající neklid z války, který
přeroste do vtrhnutí nacistů do Francie. Éliane pociťuje ještě větší nedostatek
jídla, tepla, ale hlavně strachu. Přesto se rozhodne zůstat a postupně se
přidává k odboji. Shodou okolností se dostává ke katalogizaci a uspořádání
uměleckých děl, které Němci zabraly. Jelikož se vyzná v umění, ukradený majetek
roztřiďuje a přitom riskuje svůj život.
Část ze současnosti je věnována Remy Langové, ta prožila
strašnou tragédii, při autonehodě přišla o manžela i o dceru. Stalo se to před
dvěma lety, ale hrdinka se z tako obrovskou ztrátou doposud nevyrovnala. Dříve
byla šéfka módního oddělení, nyní se živí prodáváním historického oblečení,
které na sobě fotí a dělá katalogy. Jedině práce ji pomáhá, aby se nezhroutila.
Je nahněvaná, smutná, bolavá a vyhýbá se lidem. Rozhodne se uchýlit do bezpečí
domu na pobřeží, který je jejím dědictvím po biologických rodičích. Doufá, že
odhalí i nějaké to tajemství o jejím původu a hlavně se znovu postaví životu.
Jejími sousedy je veselá rodinka, která ji hned přijme mezi sebe. Navíc ji
zaujme záhadný a pohledný fotograf Adam. Doposud se bránila intimnostem, ale
Adam je okouzlující společník. A Remy potřebuje přestat truchlit a posunout se
dál.
Než vklouzla pod peřinu, oblékla si kabát, šálu, rukavice
a pletený šál přes hlavu. Oheň už vyhasl. Ruce měla zarudlé a pálily od
omrzlin. Žaludek kručel na protest a do okna pleskal déšť. Venku na ulici
zakřičel nějak nacista: Achtung! Élaine zavřela oči a snažila se myslet na něco
hezkého, ale nešlo to.
Pro samotnou autorku to nebylo snadné psaní, pustila se do
citlivého tématu, o krádeži uměleckých děl, z nichž některá se stále pohřešují.
Lesterovou zaujal osud ženy (Rose Vallandové), která riskovala svůj život pro
umění. A pak si přečetla článek o Göringově katalogu a začala pracovat na
románu. Prošla spoustu zdrojů a vylepšila si tím svou francouzštinu. Prohledala
především dokumenty týkající se drancování nacistů a zjistila, že je potřeba
toho tolik povědět a odvyprávět. Přečetla si Vallandové memoáry, v nich
popisuje, jak špehovala Němce a předávala informace. Pracovala na tom, aby se
ztracené obrazy mohly vrátit zpět právoplatným majitelům. Pracovala sice pro
Němce, ale aby se uživila a ochránila díla. I když se bála, tak víra, že něco
změní, byla silnější. Volně se inspirovala i řadou dokumentů, článků i knih
například Záchrana Mony Lisy – Gerri Chanelové nebo znásilnění Evropy – Lynn
Nicholasova.
Znamenalo to, že se přesto přenáší? Bylo to jako příliv a odliv, ke kterým dochází každý den, aniž by je většina lidí zaznamenala, ale pro ty, kteří se nacházejí na břehu, jsou změny obrovské.
Pařížská švadlena a Skříň plná Diora jsou díla, která dosud
vyšla v českém překladu. A právě nadšená reakce čtenářů, mě přiměla zkusit
nějaké autorčino dílo. A to i přes fakt, že se povětšinou dílům o světových
válkách vyhýbám, jelikož je to pro mě moc smutné a děsivé čtení.
Jedná se o silný příběh, u kterého si pobrečíte. Velmi
dojemné, srdceryvné, strhující čtení, které vás chytne za srdce. O to víc, když
víte, že vychází ze skutečnostmi, i když je pro potřeby románu poupravena a
zestručněna. Ponoříte se do nacisty okupované Paříže u pobřeží jižní Francie,
kde se budete snažit ochránit kulturní bohatství země. V ději nechybí
majestátní Louver, přehršel uměleckých děl, vydírání, popravy, zrádcovství,
napětí, intriky, zákazy, válka, ale i láska.
Ukázka:
„Přestěhujeme umělecká díla, aby byla v bezpečí. Stačila
by jedna dobře mířená bomba a –„ monsieur Jaujard ani nedokončil větu a davem
to zašumělo. „Ale neděsí mě jenom bomby.“ Jeho hlas se slavnostně rozezněl
muzeem. „Adolf Hitler vede boj proti civilizaci. Na shromáždění v Mnichově si
odplivl, když prohlásil, že povede neúprosnou vyhlazovací válku proti posledním
živlům, které vytlačily naše umění. V Německu, Rakousku a Československu jasně
ukázal, že zničí všechny obrazy, které považuje za degenerované – všechny naše
velké impresionisty a kubisty. Taky ukázal, že pro sebe ukradne vše, co splňuje
jeho mimořádně přísné požadavky na definici „umění“ – naše Rubeny, naše
Tiziany, naši Monu Lisu. Modlím se, aby nikdy nevstoupil do Louvru. Ale pokud
sem vstoupí, najde zde jen málo hodnotného, co by mohl zničit.“ Élaine se
podívala na Xaviera. Zatímco všichni kolem jásali, ona se radovat nedokázala.
Ne proto, že by nesouhlasila s panem Jaujardem, ale proto, že si dosud
nepřipustila, že je situace tak zoufalá.
Hodnocení: 4 /5
Velice děkuji nakladatelství Grada za poskytnutí recenzního
výtisku!
Přiznám se, že knihy, kde je válečná tématika úplně nevyhledávám. Je to dost citlivé téma a já to vždycky neskutečně obrečím, jak nemůžu pochopit, jak se něco takového vůbec mohlo stát. Ale tento příběh zní opravdu zajímavě. Skvěle napsaná recenze, moc za ní děkuji.
OdpovědětVymazatKetrin ~ Vnímej blog