neděle 26. června 2016

Pouť knihy Jíst, meditovat a milovat

 Na knihu Jíst, meditovat a milovat jsem slýchala rozporuplné názory. Po přečtení předmluvy a první části týkající se Itálie jsem si říkala, co se lidem na knize nelíbí? Autorka si mě okamžitě získala svoji bezprostředností, několikrát mě úplně zarazilo, jak dopodrobna se autorka svěřuje, jak se nebojí odhalit svoje pocity. Opravdu mě zasáhla její upřímnost a samozřejmě odvaha.  Nebojí se  například přiznat, že netouží po dítěti.

„Pořídit si dítě je jako pořídit si tetování na obličej. Musíš si být opravdu jistá, že ho chceš, než se k tomu rozhodneš.“

Autorka s nadhledem a navíc vtipem vypráví svoji pouť, od nešťastného manželství, až k nalezení rovnováhy a štěstí.

 Nakoupila jsem si všechny možné knihy s těmi zahanbujícími tituly o tom, jak pomoci sama sobě (vždycky jsem je zabalila do posledního čísla Hustleru, aby cizí lidi neviděli, co čtu.) Začala jsem chodit j terapeutce, která byla velice laskavá i bystrá. Modlila jsem se jako čerstvá jeptiška. Přestala jsem jíst maso (alespoň nakrátko). Nějaký nepříčetný masážní terapeutce stylu new age mi sdělil, že bych měla nosit oranžové kalhotky, abych vyrovnala své sexuální čakry, a lidi zlatí – já to opravdu udělala. Vypila jsem tolik toho zatraceného bylinkového čaje svatého Jana, že bych jím uvedla do extáze celý ruský gulag, u mě ovšem s mizivým účinkem. Cvičila jsem. Vystavovala jsem účinkům povznášejících uměleckých děl a vyhýbala se smutným filmům, knihám i písním (pokud někdo pronesl v jedné větě Leonard a Cohen, musela jsem opustit místnost).

Kniha je složena ze tří částí a každá z nich má 36 krátkých kapitol. V Itálii touží Liz po rozkoši, kterou ji přináší vynikající jídlo, kterého si dosyta užívá, radost ji přináší i samotná italština, kterou se s láskou učí.

„Ale já jsem italštinu doslova milovala. Každé slovo pro mne bylo jako ptačí zpěv, kouzelnický trik nebo lahodný lanýž.“

V Indii Liz skončí čtyři měsíce v ašrámu, kde myje podlahu, medituje, rozjímá, snaží se rozmlouvat se svým vnitřním hlasem, touží po osvícení a pokouší sama sobě odpustit. S tím vším ji pomáhá Richard s Texasu, který má velkou zásobu mouder.

 „Zbožnost je píle bez jistoty. Věřit znamená přijmout to, co nemůžete vidět, dokázat nebo čeho se nemůžete dotknout. Věřit znamená vydat se plnou rychlostí do tmy.“

Indonésii touží Liz najít rovnováhu mezi zbožností a rozkoší. Potkává se s celou řadou zajímavých, usměvavých a laskavých lidí. Denně dochází za šamanem Ketutem, spřátelí se s léčitelkou Wajan a dokonce nachází lásku i harmonii.

 „To, jestli se cítíte fyzicky dobře a spokojeně vedle těla někoho jiného, nezáleží na vašem rozhodnutí. Má to jen velmi málo společného s tím, jak lidé myslí, jednají, hovoří, nebo dokonce vypadají. Buď je tajemný magnet, pohřbený někde pod hrudní kostí, přítomen, nebo není. Pokud není, nemůžete jeho absenci obejít, stejně jako chirurg nemůže přimět tělo příjemce, aby akceptovalo ledvinu od špatného dárce.“


Vyprávění o Itálii jsem si užívala nejvíc, úplně jsem cítila na jazyku italskou pizzu a zmrzlinu (v tomhle je Itálie nepřekonatelná). A stejně jako autorce se mi zpěvná italština moc líbí (každé léto během dovolené jsem se i já pokoušela naučit nová slovíčka, ale nešlo mi to tak dobře jako Liz. :D) Přechod do druhé části byl pro mě perný, vážně jsem se snažila pochopit celý duchovní pobyt v Indonésii, ale bohužel mě tahle část opravdu nebavila a musela jsem se přemáhat, abych četla dál, ale naštěstí mi pomohl humor autorky a výroky Richarda z Texasu. Poslední část o Bali už pro mě opět byla zajímavá a znovu ve mně probudila touhu po cestování. V knize jsem si označila opravdu hodně úryvků a citátů, které mě zaujaly a donutily k zamyšlení, dokonce jsem porušila svoje pravidlo a ohnula jsem roh stránky, abych neztratila důležitou myšlenku. To se mi nikdy dřív nestalo. Podle mě si každý najde pasáž, která je určená jen jemu, a pokud se kniha náhodou někomu nelíbila, je to proto, že ještě nenastala ta správná chvíle, aby knihu přečetl.

Jíst, meditovat a milovat není o samotném prozkoumávání zemí, procházení památek, nakupování suvenýrů nebo opalování, jde spíš o cestu k nalezení vlastního spokojenějšího já. Je to rok svobody a sebepoznání.


Kniha se během deseti let dostala k milionům čtenářů a některým dokonce zásadně změnila život. V knize Co všechno mě naučila kniha Jíst, meditovat a milovat je 50 nejrozmanitějších, pravdivých příběhů nejrůznějších osob. Každý příběh je originální, ale jedno mají protagonisté společné, našli v sobě odvahu něco změnit, poslechnout svůj vnitřní hlas a pohnout se dál.


Nikdy není pozdě něco udělat, sebrat odvahu a začít budovat nový, šťastnější život. Každý může chtít od života víc a nemusí se spokojovat s málem nebo setrvávat na místě, které ho deptá nebo s osobou, s kterou už si nerozumí. Čtenáři díky knize pochopili, že mohou odejít, nikdy není pozdě. Můžeme dělat cokoli, stačí jen chtít.

Věděla jsem, že můj život uvízl na mělčině. Chybělo mu nadšení i smysl. Věděla jsem rovněž, že se něco musí změnit. Věděla jsem, že změna je možná, protože někdo jako já už to dokázal. Ta dotyčná se dokázala zvednout z podlahy a vystoupit ze své bezpečné zóny. Ta dotyčná byla odhodlaná objevit, kým doopravdy je a co chce. Proč bych jednoho dne nemohla udělat totéž?

Kniha Jíst, meditovat a milovat je určitě inspirativní kniha, na druhou stranu si myslím, že ne každý pochopí a ocení názory autorky a někomu může vadit přemíra duchovna v indické části. Kniha není pro každého, ale nedá se jí upřít, že v těžkých chvílích pomohla mnoha čtenářům změnit směr jejich života.

Dneska o knize Jíst, meditovat a milovat ráda uvažuju jako o dveřích, které se přede mnou otevřely přesně v ten správný okamžik. Onen příběh mě pak vyzval, abych do těch dveří vstoupila, a inspiroval mě k objevování svého skutečného já.

Elisabeth Gilbert je opravdová dobrodružka a tu její neskutečnou odvahu jí velmi závidím. Já osobně bych taky strašně ráda cestovala po celém světě, ale bohužel bych se neodhodlala vyrazit sama do neznáma jen s kufrem a mlhavou představou, co budu v cizí zemi přesně dělat.

Po přečtení knihy jsem si okamžitě musela stáhnout film, kterému jsem se do té doby vyhýbala.  Chvíli mi trvalo, než jsem se sžila s Julií Robertsovou, já si totiž Liz představovala trochu jinak (takovou milejší, vtipnější, střeštěnější), každopádně jsem si zrekapitulovala hlášky z knihy, které se ve filmu objevily. (moje oblíbená je see you later alligator J) a příběh se mi ukázal zase v trochu jiném světle.

Zatím moje nejdelší recenze, ale já se nutně potřebovala vypovídat. :D  Tak snad mi tu délku odpustíte.;-)

 „Štěstí je důkazem osobní snahy. Bojujete o ně, usilujete o ně, trváte na něm a někdy dokonce i cestujete kolem světa, abyste je našli.“

Hodnocení: 3/5

Za recenzní výtisky velmi děkuji nakladatelství Metafora.

4 komentáře:

  1. Líbí se mi, že se autorka nebojí vyjádřit svůj názor, ať je jaký je. Knihu so určitě přečtu :)
    Katy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snad budeš patřit mezi ty, kterým se kniha líbí. :)

      Vymazat
  2. Já myslím, že za přečtení určitě stojí. Každý si v ní najde svůj citát. Je to taková velmi zvláštní kniha.

    OdpovědětVymazat