Dívka bez domova

Místo, kde bydlím je kniha určená mládeži, která přináší příběh o mladé bezdomovkyni, o síle přátelství, o násilí, šikaně, ale i naději.

Příběh nás zavede na střední školu, kde lidé často předstírají, aby zapadli, aby byli oblíbení nebo protože se prostě stydí. To je i problém hlavní hrdinky, která přede všemi skrývá fakt, že je bezdomovkyní. Každý den musí vymýšlet, kde sežene jídlo, kde se umyje, a kde složí hlavu. Ještě, že má dva skvělé přátele, na které se může spolehnout, a kteří ji umí rozesmát i podržet. Své tajemství si střeží jako oko v hlavě, chce se stát novinářkou a za svým snem si tvrdě jde. Kromě přespávání na chodbách střední školy, Linden řeší i problém se spolužačkou Beou, která se potýká se svými problémy. Linden tak trápí několik ran osudu. 

Jenže bolest a utrpení se člověku vždycky vrátí jako bumerang, a kdo kolem sebe rozdává rány, zjistí, že dřív nebo později ty rány přiletí zpět.

Hlavní hrdinka to v životě opravdu neměla lehké. Otec odešel od rodiny, matka zemřela a Linden nechtěla ohrozit svoji budoucnost, kdyby se někomu svěřila se svým údělem. Vytvořila si kolem sebe obranou bariéru. Každý den se řídí svými pravidly, je neustále na pozoru, schovává se, drží se stranou, protože nechce být odhalena. Žije na vlastní pěst a věří v lepší život. Má strach z odsouzení, zaškatulkování a pohrdání.

Místo, kde bydlím je young adult kniha, která se zabývá aktuálními problémy doby. Popravdě jsem nečetla žádný jiný příběh o bezdomovectví. Autorka se tohoto tématu nebála, protože se o tuto problematiku sama zajímá. Kromě lidí bez domova kniha vypráví o násilí páchaných na jiných lidech.  Zabývá se otázkou důstojnosti a sebeúcty.

Nejsem v pořádku a nikdy nebudu. Už jen to, jestli přežiju, neustále visí na vlásku. Na tom, že se přetvařuju, obrňuju se sarkasmem a vtipy, které mi usnadňují skrývání. Jenže to je to, co umím nejlíp. Skrývat se a přežívat.  Skrývat se, abych přežila.

Sama od sebe bych po knize nesáhla, ale díky spolupráci s Booklab se mi otevírají nečekané obzory a díky tomu nečtu jen mé oblíbené fantasy a sci-fi. Po prolistování knihy jsem od příběhu měla určitá očekávání, která bohužel nebyla naplněna. Postavy v knize mi mnohdy byly nesympatické, nerozuměla jsem jejich chování, ale co mi vadilo nejvíc, byl fakt, že jsem doufala ve větší otevřenost, větší odhalení emocí, které mě chytí za srdce. Myslela jsem, že bezdomovectví bude více rozebráno a dostane větší prostor. Hlavním tématem se nakonec stalo středoškolské drama, kdy se dvě dívky nemohou vystát a do toho se objevují problémy s láskou. A já doufala v originální a především důkladný náhled do duše mladého člověka bez rodiny i bez střechy nad hlavou.

Autorka Brenda Rufener žije s rodinou v Severní Karolíně. V mládí pátrala po yettim, později vystudovala anglickou literaturu a biologii a dnes píše knihy a bojuje za práva lidí bez domova. Na konci knihy jsou k nalezení užitečné odkazy pro ty, kteří se ocitli v podobné situaci. 

Ukázka:

Vykopala jsem si jámu, ze které už nemůžu vylézt. Kápnout božskou, přiznat Seungovi, že jsem bezdomovec, znamená roztrhat na cáry všechno, na čem jsem tak tvrdě pracovala. Místo, kde můžu bydlet, přátele, které smím mít ráda, naději, ke které se můžu upínat. Když dospíváte bez rodičů, je naděje silnější než strach. Naděje vás přiměje odcestovat stovky mil v nezamčeném karavanu s třemi tisíci dolarů nacpaných do batůžku.

Hodnocení:2,9/5

Děkuji nakladatelství Slovart za poskytnutí recenzního výtisku!