středa 9. prosince 2020

Meta

Meta je superhrdinským románem z českého prostředí, který má na svědomí mladý a velice talentovaný autor Pavel Bareš. Ten čtenářům již dříve nabídl sérii Projekt Kronos. Zatím jsou na pultech knihkupectví k dostání dva díly, ale na dalším pokračování se již pracuje.                                             Pavel Bareš se narodil v roce 1994 a živí se jako učitel angličtiny. Kromě psaní se věnuje hraní videoher a je milovník komiksů.

„Máme hrozně silnou tendenci dusit věci v sobě, potlačovat je, nemyslet na ně, přesvědčovat se, že jsou to jen drobnosti, zatímco se jimi necháváme užírat zaživa.“

Lenka Křížová je hlavní hrdinkou příběhu, ve kterém sledujeme změnu ve světě. Ve společnosti se totiž objevují meta lidé – tedy superlidé s určitými, odlišnými schopnosti. Od Mety se očekává, že se zaregistruje, aby měla nejen vláda přehled a o všem a o všech. Z mnohých se stanou mediální hvězdy, ale někteří, jako třeba Lenka, se celý život schovávají před zvídavými zraky. Jejich schopnosti jsou totiž natolik silné, že jsou pro okolí nebezpeční. Hrdinka zjistila, že má superschopnosti zcela náhodou, ale ihned ji bylo jasné, že kdyby se prozradila, mohli by ji zavřít. Je totiž nadaná měnička a kdykoliv se může v kohokoli proměnit. Své tajemství střeží do doby, než si ji vyhlídne vlezlý stalker, který je Lenkou posedlý a je odhodlaný ji získat za každou cenu. Lenka je chycena do pasti, z které se snaží ze všech sil dostat. Ale nebudete to mít lehké, protivník je mazaný a z hrdinky se stává kořist.

Meta je čtivý, svižný příběh, který nemá obdoby. Pavel Bareš má netypický styl psaní a jeho díla jsou jedinečná a zajímavá. Já osobně jsem nic podobného doposud nečetla. Do vyprávění jsou vloženy mnohé vsuvky či anglické výrazy. Součástí příběhu jsou i smsky, které ještě více oživí text.

Nemuseli jsme v mrazu čekat ve frontě na banány. Nikdo nám nezakazuje odletět si na dovolenou na opačnou stranu světa. Žijem si svůj krásnej život plnej avokádových toustů a závislosti na smartphonech a všechno je růžový jak Rio de Janeiro filtr na storíčkách. Tak jak je doprčic možný, že roční statistiky sebevražd náctiletejch jsou dneska nejvyšší od tý doby, co prvního zoufalce napadlo skočit z mostu?

V knize nastavuje autor zrcadlo dnešní společnosti, poukazuje na škodlivost sociálních sítí i čím dál větší závislost na virtuálním světě. Sice nežijeme uprostřed světové války, netíží nás totalismus, ale každá doba má svá úskalí. Bareš strká nos do určitých palčivých témat, otevírá dveře, které by mnozí nechali zavřené a nebojí se ukázat, že s něčím nesouhlasí. Autor si dokonce vybral ženskou hrdinku, aby poukázal na rozdíly v postavení mužů a žen,  dílo je tedy nenásilně feministické a o to víc si mě autor získal.

Chci prostě jenom říct, že sice nejsem žádnej expert, ale co jsem vypozorovala, v každým dobrým příběhu dojde během první části k něčemu, čemu se myslím říká podněcující incident. Mám za to, že pro čtenáře by to měl bejt ten moment, kdy mu unikne polohlasný houly šit a napjatě listuje dál, a pro autora je to moment, kdy musí věci uvíst do pohybu, ideálně nějakým spektakulárním a vzrušujícím způsobem. Třeba jako když žralok v Čelistech sežere tu první ožralou holku na pláži.

Děj je napínavý a plný hrdinů – tzv. superlidí s odlišnými schopnostmi, z nichž většina jsou youtubeři a internetový oblíbenci – takové cvičené opice pro chtivé sledující. Meta s sebou přináší slávu, jedinečnost, mediální pozornost, ale i temnější stránky jako vydírání, šikanu, násilí, nenávist, znásilnění či stalkerství.

Tahle fantasy pochází z českého prostředí, tudíž nechybí česká jména i reálná místa, která v ČR nalezneme. Hlavní hrdinka je zároveň vypravěčkou příběhu podávající svědectví o sobě a svých činech. Skáče se z minulosti do přítomnosti a zase zpět. Lenka popisuje svou verzi událostí, která vedla k sepsání „autobiografie“. Nevšední dílo je kromě jiného vedeno v humorném duchu. A Bareš se opravdu nebojí použít sarkasmus či ironii.

Ukázka:

V těch prvních letech se děla spousta šíleností. Náboženský kulty, aktivistický syndikáty, svět se postavil na hlavu se vším a všema všudy, ale…

… pak to odeznělo. Po Pořízkovi a jemu podobných se tak nějak slehla zem – on sám sice nějakou dobu dělal různý charitativní akce, chodil za dětma do nemocnic a tak, ale bylo poměrně jasný, že to není jeho šálek kafe. Převzala to po něm mladší generace: ta, která věděla, co jsou internety a kolik jim na nich vynese selfíčko s děckem na vozíčku. Chopila se otěží a šla vytvářet budoucnost. A zděšení z toho, že jeden člověk ze sta tisíc má schopnosti popírající veškerý fyzikální zákony, vystřídalo ohromení nad tím, že zbylých devadesát devět tisíc devět set devadesát devět normálů může večer zapnout televizi nebo skočit na facebook a žasnout nad tím, že po tolika miléniích lidský civilizace měli právě oni to štěstí se narodit do toho historickýho okamžiku, kdy se začaly dít zázraky

Recenze psaná pro Literární svět. 

Žádné komentáře:

Okomentovat