Dílo je rozděleno do tří částí: Taiwan, Slovensko a Čína. Nejedná se o klasický cestopis, nejsou tu popisy turistických destinací, ale nálož komických příhod z Dálného východu. Na více než 70 krátkých kapitolách jsou popsány situace, které autorka prožila během pobytu v Číně a na Taiwanu, když se tehdy ještě jako studentka sinologie seznamovala s tamější realitou.
Autorka tvrdí, že čínština ji prostě přišla do cesty. A ona chtěla zkusit, zda se jí naučí, když má jít o jeden z nejtěžších jazyků na světě. Do Asie se vypravila s nadšením, ale ne na žádná turistická lákadla, ale chtěla si vyzkoušet normálně žít a pozorovat, jaké je to bydlet na opačném konci zeměkoule. Většinu času strávila na jednom místě, ale v různých rodinách, domácnostech či restauracích a obchůdcích.
Povytahovala jsem z kufru všechny svoje botky a střevíčky a z legrace jsem je důkladně srovnala v nové skříni - tak, aby byly nápisy na podrážkách čitelné a pěkně ve stejné výšce. Made in China - stálo na nich. "Tak vítejte zase doma, krásky," ušklíbla jsem se. V Číně je tak příjemně domácky.
Autorka v Taiwanu studovala a poznávala ho skrz na skrz. Patří mezi země s nejnižší porodností ve světě a děti se už ve školce připravují na školu, žádné hraní. Je pro ně velice důležitý úspěch a zakládají si na žebříčkách. Vše se učí nazpaměť. Dospělí jsou pořád v práci a nemají volný čas. V zemi je povinná vojenská služba, zakořeněné vlastenectví a posedlost Amerikou a angličtinou. Sakhmárová brzy zjistila, že je v obchodem, kterých je všude plno nemožné sehnat její oblíbené potraviny, chleba neznají, mléčné oddělení je miniaturní a mák je podle nich droga. Dokonce ani nemají kuchyně, protože nevaří a jídlo si raději koupí, vyjde to levněji a celý den je někde otevřeno. Taiwanci dělají všechno společně a Sakmárové, tak nemohla najít chvíli klidu pro sebe, pořád ji byl někdo v patách. Píše i o zážitcích u lékaře, o místních svátcích, zimě, nebo třeba vztahu k cizincům.
Část nazvaná Slovensko je věnována autorčiným kamarádům z cest, kteří ji přijeli navštívit a poznat evropskou zemi. Podivovali se především, že je všude málo lidí a místo nich samé stromy. Pochutnali si na salámu a trochu mrzli.
Do Číny byla pozvaná na finále jazykové soutěže. Zjistila, že zde mají nedostatek žen a mnozí místní se ji snažili nabízet svým mužským příbuzným. V Číně se kopírují všechny zajímavé stavby světa. Snaží se být moderní, pořád se něco staví a opravuje. Snaží se ukazovat, jen to dokonalé. Zájezdy jsou připravované a organizované. Autorka zmínila třeba zdravotnictví, proč se nechodí po chodníku nebo proč mají muži dlouhý nehet na malíčku.
Skočíme rovnou do děje a nenalezneme žádné uvedení, jak se do země autorka dostala, proč tu je, s kým tu je. Prostě najednou spousta otázek, vše se samozřejmě vysvětlilo, ale musela jsem si zvyknout. V publikaci nenajdeme autentické fotografie z cest, ale nechybí tu různorodé ilustrace od Michaely Ahonem. Opravdu to není klasický cestopis, ale soupis vtipných historek.
"Nechoď teď na pláž," radili mi. "Stejně tam nikdo nebude, všichni se bojí duchů." Ne že by někdy jindy bylo na pláži plno - když se ani Taiwanky zrovna nebojí duchů, bojí se slunce. Džen usoudila, že bazény by měly být bezpečnější než moře, ale ona to opravdu riskovat nebude. "Nejlepší je ani se moc nesprchovat," doporučili mi ve škole.
Taiwan byl pro mě fascinující. O téhle zemi jsem toho tolik nevěděla, takže jsem mnohdy byla velmi překvapená, jak velký rozdíl je v myšlení i kultuře. Samotný jazyk je velice zrádný a více slov má podobnou výslovnost. Velice mě pobavily kapitoly o lásce, kdy dívky kluky peskují, kontrolují je a jsou na ně příkré. A ještě za to dostávají dárky. Není běžné, že by si lidé ve vztahu říkali miluji tě nebo se drželi za ruce. Mnohdy se projevila opravdu rozdílná nátura, ale líbilo se mi, že lidé jsou milý, ochotní a v zemi neexistuje vandalismus a je tam čisto a uklizeno. Pro Taiwance je důležité dobré jméno a dbají na doporučení i příkazy. Co je zakázané, od toho se distancují. Mají divné zvyky a třeba u jídla srkají, říhají a všude trousí drobky. Na oknech mají mříže a nekoukají z nich a už vůbec si je nezdobí květinami. Mají krásné pláže, ale vyhýbají se jim, jelikož si zakládají na své světlé pleti. Slunci se tedy straní a mazají se bělícími krémy, emulzemi, maskami s vysokým ochranným faktorem.
Kočičí kožich a velbloud u Velké čínské zdi je napůl deník a napůl mozaika obyčejného života. Mapuje dobrodružství z cest do Číny a Taiwanu. Ukazuje odlišnosti mezi evropskou a asijskou kulturou. Jedná se o svižné vypravování, které pobaví. S nadhledem popisuje místní zvyklosti i zvláštnosti. Dílo zaujme nejen cestovatelské nadšence, ale i ty, kteří se rádi pobaví.
Nedávno u Nakladatelství JOTA vyšla další autorčina kniha: Korejské halušky, která vypráví o Jižní Korei, kde Dominika dokonce žila.
Ukázka:
Zachovat si tvář je totiž úplně zásadní záležitost. Neovládám toto komplikované umění do detailu, ale rychle jsem zjistila, že ve škole se není třeba hlásit, ani se na nic ptát. To by byla ostuda, kdyby student odpověděl špatně. Když se na konci hodiny učitelka ptá, jestli tomu všichni rozumějí, je třeba přikyvovat. Vždyť nikdo nemůže přiznat, že něco nechápe. I při rozdávání testů si nás učitelé zvali k sobě jednoho po druhém, aby náhodou nikdo jiný nezahlédl, jakou známku jsme dostali. Víc než ve škole jsem se ale naučila mimo ni. Nic se nesmí povědět přímo, zvlášť nic negativního. Místo toho je třeba používat magické fráze jako: uvidíme (=ne), popřemýšlím o tom (=ne), ano, ale... (=ne), zní to jako zajímavý nápad (=ne).
Hodnocení: 3,9/5
Velice děkuji nakladatelství Jota za poskytnutí recenzního výtisku!
O knize jsem neslyšela, ale ta obálka je krásná ♥ Asi to není kniha vyloženě pro mě, ale nevím, třeba by se mi nakonec líbila :-)
OdpovědětVymazatMyslím, že kniha by si tě nakonec získala. :)
VymazatVypadá to zajímavě, ale já jsem spíš na horory a detektivky
OdpovědětVymazatChápu, každý máme své oblíbené žánry. :)
Vymazat