Dítě noci

 Dítě noci aneb Náš domov je tam, kde je naše srdce je románem z pera americké autorky Karen McQuestion, která žije v Hartlandu a řadí se k bestsellerovým spisovatelům. Na svém kontě má již dvacet románů, ve kterých píše především o laskavosti a lidské blízkosti. V jejích začátcích si příběhy vydávala vlastním nákladem a dopracovala se k tomu, že dnes ji chtějí nakladatelé po celém světě. McQuestion se nevzdala svého snu a její inspirativní příběh se dostal dokonce do médií včetně Entertainment Weekly či Wall Street Journal.

Jedná se o strhující a emotivní vypravování, které mě zaujalo na první pohled nejen krásnou obálkou, ale i tajemnou anotací.

Sharon Lemková je v důchodu a užívá si zasloužené volno. Její dcera se odstěhovala, a tak se hrdinka někdy cítí osaměle. Ovšem do života ji vstoupí Nikita Ramosová, která si prošla tvrdým dětstvím, V mládí ji odebrali závislé matce a skončila v pěstounské péči. Nikdy u žádné rodiny dlouho nevydržela a nikdo ji neposkytl náležitý pocit lásky a bezpečí. Ráda by konečně cítila jistotu, podporu a možnost se o někoho opřít. Nyní si dívku na popud své dcery, která byla Nikitinou kurátorkou, bere pod svá ochranná křídla Sharon. A nabízí ji opuštěný pokoj a rodinné zázemí. Obě si na sebe postupně zvykají a poznávají se.

Pochopila z toho, že dívčin život musel být až dosud velmi smutný, když obyčejné projevy laskavosti označila za to nejlepší, co ji kdy potkalo. Sharon se však cítila šťastná, že může hrát v životě jiného člověka tak velkou roli. Jak často se taková příležitost naskytne? Moc často ne. A ona ji navíc ani nehledala.

Kromě nové svěřenkyně Sharon řeší i záhadu u sousedů. Dříve si na nich ničeho zvláštního nevšimla, ale jedné noci při sledování zatmění měsíce uviděla v okně malé děvčátko. Kde se tam vzalo? Její sousedé o děvčeti nikdy nemluvili a ani ji nebrali ven. Navíc se zdálo, že se k ní paní domu chová zle. Sharon tuhle záležitost nechce nechat být a když nepomůžou ani oprávněné orgány – pouští se do vlastního vyšetřování, s kterým ji Nikita ráda pomáhá. Obě cítí, že se vedle u Fleminogových děje něco podezřelého.

Kniha má kolem 350 stran a skládá se z 55 kapitol, ve kterých se nahodile střídají vypravěči. Postupně se čtenář dozvídá střípky informací o různých rodinách a jejich členech. Na povrch vyplouvají nejrůznější tajemství a odtajňuje se i různorodá minulost.

Jednou mu spolužačka pověděla, že jeho máma je velice krásná. „Vypadá jako modelka.“ Panebože. Co na to říct? To je jenom fasáda. Měli byste vidět, jak je chladná. Jako ledová královna. Nikdy by tomu neuvěřili. Lidi je tak snadné oklamat.

Vypravěčem příběhu není jenom Sharon a Nikita, ale svoji dějovou linku má i Wendy, která ztratila milovanou dceru. Ta se v pubertě dostala k nevhodné partě a stala se drogově závislou, a nakonec utekla z domova. Wendy ji ani po letech nepřestala hledat. Svoji část příběhu zabírá i uzavřená domácnost Flemingových. Na první pohled nenápadní, ale při bližším zkoumání podezřelí. Něco na nich prostě nehraje.

Příběh se odehrává v prostředí Wisconsinu, ve kterém žije i samotná autorka, tudíž ho zná z vlastní skutečnosti a dokáže ho popsat. Je znát, že autorka zkoumala i chování instituci sloužící ochraně dětí, aby příběh působil zase trochu více věrohodněji. V napínavém ději nechybí šikana, špehování, domácí násilí, přetvářka, drogy, vyšetřování, zlost i naděje. Je možné, že po dočtení knihy si budete klást otázku – Kdo jsou vlastně naši sousedé?

„Je třeba se s nimi seznámit a pozorovat je. Věřte mi, pokud to vypadá divně, bude tam asi něco špatně. Když toho víte víc, když máte víc konkrétních informací, pak je můžete nahlásit, Jestli to ale uděláte moc brzy, dáte jim šanci to zamaskovat.“

Děti noci přinášejí poutavý příběh. Po delší době je to kniha, kterou jsem přečetla během jediného dne, jelikož jsem ji nemohla odložit. Zajímalo mě, jak se celý příběh vyvine, a i když to nakonec nebyl nejpřekvapivější závěr, tak se k celému vypravování dokonale hodil. Opravdu čtivé dílo o tajemné holčičce i lidských vztazích. Já osobně jsem si čtení užila, děj mě udržel ve střehu, chytil za srdce a navíc ta obálka se opravdu povedla.

Ukázka:

Stín Země se už začal sunout přes jeho okraj. Odlesk světla byl spíš mírně oranžovočervený než slibovaný krvavě rudý, ale to nevadilo. Bylo to opravdu mimořádné. Ohromeně na tu podivuhodnou krásu zírala. Stáhla si rukavice a sáhla do kapsy pro telefon. Jakmile měsíc v záběru vycentrovala, zvětšila jej a vyfotografovala. Výsledný snímek nejspíš nebude odpovídat skutečnosti, uvažovala se smutkem. Některé věci se nejlépe prohlíží v reálném čase, ne zpodobněné ve formě pixelů. Když Sharon spustila ruku s telefonem, upoutalo její pozornost osvětlené okno u sousedů. Někdo je v kuchyni. Přimhouřila oči, aby lépe viděla. Je to dívenka, která myla nádobí. Malé dítě – snad pět nebo šest let? Z této vzdálenosti je to těžké odhadnout, ale určitě to není dospělí teenager. Sharon si byla jistá, že Flemingovi mají jedno dítě, dospívajícího chlapce. Je možné, že by měli ještě další, o kterém neví? To je nepravděpodobné, pomyslela si. Možná návštěva? Snad, ale proč by tak malá holčička myla nádobí v jedenáct hodin v noci?

Hodnocení: 4,6/5

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelstvíCosmopolis!