Jednou se mi splní sen

 Jednou se mi splní sen aneb Trochu deník, trochu cestopis: Nepál a Indie sepsala nadšená česká cestovatelka Tereza Košnařová. Vystudovala obor textilní materiálový inženýr. Po studiu pět let žila v Londýně, poté půl roku v Asii a rok v Jižní Americe. Celkem procestovala 57 zemí a cestováním zatím strávila tři roky života. Ráda fotografuje a zachycuje momenty z běžného života, ale i jiné zajímavosti. Od roku 2015 přednáší o svých cestách na různých místech. Věnuje se dobrovolnictví a zajímá se o vzdělávání. Mezi její další koníčky patří práce ze dřevem, film noir a vintage móda. Má dceru Rozálii.

Příběh vypráví o pozoruhodné cestě, kdy Košnařová na půl roku odjela do Asie v rámci dobrovolnického programu. Prošla si kurzem nepálštiny, začala si zvykat na místní tradice i jazyk a poznávala úplně jiný životní styl. Byla ubytovaná u nepálské rodiny a na starost dostala dvacet sedm dětí z dětského domova. 

Uvnitř publikace, která má 240 stran se nachází itineráře cesty spolu s mapou a vypíchnutými místy od Nepálu po Indii a mapa napříč Asií. Celé tohle dobrodružství začalo v Londýně 28.03.2011 a skončilo na stejném místě přesně 05.09.2011. Po celou dobu si autorka psala o svých zážitcích deník.

Všichni máme svoje jednou. Podobá se novoročnímu předsevzetí, ale nachází se na nedefinovaném časovém horizontu a donekonečna k němu vzhlížíme. A snadno se z něho může stát cíl, kterého nikdy nedosáhneme.

Autorka odjakživa milovala cestování, začala se toulat po Čechách, pak po Itálii, a postupně se osmělila dál do světa. Byla  fascinovaná fotografiemi z dalekých krajů a vyprávěním cestovatelů. Stále snila o svém jednou, dokonce si sepsala seznam míst, kam by se ráda vydala. Ale dobrodružství stále odsouvala na jindy, až se to bude víc hodit. Až ji došlo, že už nechce čekat. Dala výpověď v práci a sedla na letadlo vstříc svým snům.

Měla časově neomezené možnosti a věděla, že nechce organizované zájezdy, při kterých není možné pořádně poznat místní atmosféru. Chtěla se především dostat k lidem a kultuře. V úvahu vzala bezpečnost zemí i finanční stránku. Zvolila částečně cestování po vlastní ose a dobrovolnictví. 

Nepál je chudá země, ve které se povaluje spousta odpadků (neexistují žádné skládky ani odvozy). Většina budov je stará a na ulicích je prach a špína. Lidé jsou pohostinní, ale jsou zde velké kulturní odlišnosti. O Nepálu jsem již slyšela vyprávět více cestovatelů, ale Košnarová mi přiblížila postavení ženy. Je zde povoleno mnohoženství, ženy mají těžký život, od rána tvrdě pracují. Jsou velmi strhané a bez vzdělání (školní docházka není povinná, a jelikož se platí je v zemi velká negramotnost). Po dopředu domluveném sňatku se musí odstěhovat k manželovi a být mu služkou, aby je nezapudil. Úplně mě zarazilo vypravování o místním ubytování. V zemi jsou běžní švábi, neteče voda z kohoutku, ale musí se pro ni chodit na veřejná místa. Elektrika funguje jen v některých místech a to nahodile pár hodin. Autorka spala na tvrdé matraci, k dispozici byl jen turecký záchod a dostávala málo jídla (navíc místní rádi mlaskají, srkají a krkají). Já se rovnou přiznám, že tyhle polní podmínky bych nevydržela ani jednu noc. Košnařová pracovala v dětském domově, kde končili nejen sirotci, ale i ty děti, které chudá rodina poslala pryč, aby ulehčila zbytku. To mi přijde strašně smutné a navíc v zemi neexistují rodné listy, takže se neví, kdy přesně se dítě narodilo. 

Bylo jí devatenáct a věděla, že s největší pravděpodobností bude následovat osud většiny žen v Nepálu. Nebude mít vzdělání, bude sedět doma, vykonávat fyzicky náročné domácí práce bez nároku na pomoc a vdá se za muže, kterého jí vyberou rodiče.

Indie přivítala Košnařovou chaosem, špínou, smradem, velkým vedrem a neskutečným nepořádkem. V přeplněných dopravních prostředcích poznávala místní život. Velké téma je znečištěné ovzduší - každý Ind denně vyhodí aspoň jednu věc, tudíž denně přibude nová miliarda odpadů, což je naprosto šílené. I tady se cestovatelka potýkala se střevními problémy a není se čemu divit, když se zvířata pohybují volně v ulicích, lidé nedbají na základní hygienické zásady a vůbec tomu nepomáhá posedlost hinduistou řekou Gangou. Ta je pro ně posvátná a mají ji za životadárnou a probíhá na ni řada rituálů. I když je v ní obrovské množství bakterií a pro cizince je nebezpečné jen si na ni sáhnout. Samozřejmě, že si Košnařová nenechala ujít možnost vidět na vlastní oči Tádž Mahal.

Jednou se mi splní sen je kniha vydaná s Pointou, tedy nakladatelskou online službou a komunitou, která změnila způsob vydávání knih a zapojuje do celého dění čtenáře. Kteří svými příspěvky rozhodnou, zda se kniha vydá, nebo nikoli.

 Dodnes je mi záhadou, jak je možné, že Indové, tolik dbalí svého dokonalého zevnějšku, nosí světlé oblečení a dokážou zůstat nažehlení a vypucovaní.  O to víc, když veškeré prádlo perou v Ganze a v jiných řekách, kde voda často připomíná spíš splašky.

 Kniha je rozdělená do dvou částí. První část je věnovaná dobrovolnické činnosti v dětském domově v Nepálu, poté následuje trek do Himalájí a výšlap do základního tábora hory Annapurny. Uprostřed se nachází osobní fotografie autorky. Všechno jsou autentické fotky přímo z cest. Které sice pěkně vizuálně rozdělily příběh, ale já osobně dávám přednost vložení fotografií přesně k místu, ke kterému se vážou. Tudíž si hned k dané osobě, lokalitě či věci přiřadím obrázek. Takhle jsem musela neustále listovat a to mě zdržovalo od velice zajímavého příběhu. A druhá část je věnovaná objevování Indie.

Velice obdivuji autorku, že se nebála a všechno zvládla. To já jsem se utvrdila v tom, že cestovatelka ze mě nikdy nebude. Já bych odjížděla domů po první noci na tvrdé posteli, a hlavně pryč od švábů a tureckých záchodů. Myslím, že jsem si dost zvykla na výdobytky doby a jsem zhýčkaná. Takže elektriku a pitnou vodu mám prostě ráda stále po ruce. Opět jsem se ujistila, že se v té České republice máme vlastně dobře. Ale to nemění nic na tom, že si o podobných místech hrozně ráda přečtu. Jelikož se tam pravděpodobně nikdy nedostanu, tak alespoň zprostředkovaně danou zemi poznám a získám užitečné informace. 

Já osobně poslední dobou ulítávám na čtení cestopisů. A jsem moc ráda, že se ke mně dostala kniha od samotné autorky, protože mi opravdu sedla. Bylo to autentické vypravování o velkém dobrodružství plné nevšedních zážitků. Poučná, zajímavá i čtivá kniha, která mě obohatila.

Ukázka:

S Bobitou a Bobitrou byla legrace, ale nebyly vždy v náladě a bývaly opravdu unavené. Neměly to zrovna snadné. Obě se musely přestěhovat do nové rodiny a začít žít s lidmi, které vůbec neznaly a předtím nikdy neviděly. Jejich manželství byla domluvená. Se svým mužem nakonec ani jedna nežila, protože oba byli dlouhodobě pryč. Nevěsta nebo ženich potkávají svůj protějšek až těsně před svatbou. Najít někoho vhodného pro dospívající děti je pro oboje rodiče náročný a dlouhotrvající úkol. Dvojice musí pocházet ze stejné kasty, musí disponovat víceméně stejným majetkem, v domě ženicha musí být dost místa na ubytování nového člena rodiny a poté dětí, které se narodí.

Hodnocení: 4/5

Velice děkuji samotné autorce za poskytnutí recenzního výtisku!